XIII
Když se Tom ráno probudil, divil se, kde se to nalézá. Sedl si, protřel si oči a rozhlížel se kol sebe; pak pochopil vše. V přírodě panovalo chladné, šedivé šero rána, a v hlubokém pronikavém klidu a mlčení lesním skryt byl rozkošný pocit odpočinutí a míru. Ani lístek se nepohnul; ni jediný zvuk nerušil vážné rozjímání přírody. Na listech i travinách visely korálovitě seřaděné krůpěje rosy. Bílá vrstva popela kryla oheň a jemný modravý kotouč dýmu stoupal přímo k nebesům. Pepík i Frantík ještě spali. V tom, daleko v lesích, ozvalo se ptáče; jiné mu odpovídalo; nyní zase klepání datla rozlehlo se lesem. Znenáhla bělela temná šeď chladného jitra, znenáhla množily se hlasy tvorů, a život se hlásil k svému právu. Zázračný obraz představující přírodu, jak ze sna k nové činnosti se probouzí, zjevil se zraku zadumaného chlapce. Malá, zelená housenka lezla po oroseném lístku, zvedajíc občas do výše dvě třetiny svého tílka — »větřila«; pak zase pokračovala ve své cestě — »měřila«; tak se aspoň Tomovi zdálo; a když sama o sobě k němu za-
