»Po větru, — hodně v levo! — Pozor abyste se uhnuli! V levo — v levo! Teď! Ruče! Rovně, rovněl«
»Pluje rovně, pane!«
Vor přeplul již polovinu řeky; hoši z příma narovnali předek a nalehli na vesla. Řeka nebyla prudká, i hnal tudíž proud vor jen asi rychlostí dvou neb tří mil. Po tři čtvrti hodiny hoši spolu skoro ani slova nepromluvili. Nyní plul vor mimo vzdálenou osadu. Dvě neb tři blikající světla prozrazovala místo, kde leží, v klidném spánku, za mlhavou, širou prostorou hvězdami posázené hladiny vodní, nevědouc ani o strašlivé události, jež se připravovala. Černý mstitel stál ustavičně s rukama složenýma, dívaje se naposledy v ona místa, na nichž si dříve hrával i později strádal, a přál si, kéž by ho ona takto spatřila uprostřed širých nebezpečných vod, jak neohroženě vstříc kráčí nebezpečí a smrti, a jak s trpkým úsměvem podniká své výpravy. Vzrušené jeho obraznosti ovšem bylo hračkou vzdáliti ostrov Jacksonův z dohledu osady, i díval se zdrcen a přec spokojen »naposledy« v ta místa. Ostatní piráti pohlíželi tam také naposledy, i zahleděli se tak, že by byli proudem hnáni málem minuli ostrov. Zpozorovali však ještě v čas hrozící jim nebezpečenství a hleděli je odvrátiti. Kol druhé hodiny ranní přistal vor k pobřeží ve vzdálenosti dvou set kroků od špičky ostrova, a hoši brodíce se sem a tem vodou, přenesli na ostrov své zásoby. Mezi
