XII.
Tom byl odhodlán. Byl zasmušilý a zoufalý. Vždyť byl opuštěným chlapcem, bez přátel, jak v duchu si říkal; nikdo ho nemiloval; až poznají, k čemu ho dohnali, snad budou litovati; chtěl dělati dobrotu a prospívati v učení, oni však ho nenechali; chtěli se ho zbaviti, buďsi tedy; ať mu vytýkají následky jeho jednání — co z toho? jakým právem si může naříkati opuštěný? Ano, konečně ho k tomu dohnali: povede tedy zločinný život. Nemohl jinak. Zatím pokročil daleko do lučin, a zvuk školního zvonku zahajující vyučování slabě doléhal k jeho sluchu. I zavzlykal při myšlénce, že nikdy již starý, milý ten zvuk mu nezavzní bylo to velice kruté, byl však k tomu dohnán; když ho vyhnali do nelítostného světa, musí se podrobiti — odpustil jim. I zaštkal hlasitě a prudce.
V tom shlédl věrného svého kamaráda Pepíka Harpera — byl rozhorlen a choval patrně velký a neblahý záměr v svém nitru. Byla tu vlastně »jediná myšlénka ve dvou hlavách« —
