podezření, poněvadž však to byl Tom, prohlížela občas potají láhvičku. I shledala, že léku skutečně ubývá; nenapadlo jí ovšem, že chlapec lékem tím léčí štěrbinu v podlaze světnice.
Když Tom jednoho dne zase štěrbině léku podával, přišel k němu žlutý tetin kocour, jenž předl, pohlížeje žádostivě očkem po lžičce, a žádaje ho, by mu také dal okusiti. Tom pravil:
»Nepotřebuješ-li léku skutečně, Petře, ani mi o něj neříkej.«
Petr však dal na jevo, že léku potřebuje.
»Bude lépe, když si to ještě rozmyslíš.«
Petr si to však již rozmyslil.
»Žádal jsi mne o lék, dám ti jej, poněvadž nejsem takový; budeš-li však litovati své žádosti, nedávej vinu nikomu leč sobě samému.«
Petr souhlasil; Tom mu tedy otevřel hubu a nalil tam lektvaru »Není bolu více«. Petr vyskočil do výšky, vydal válečný vzkřek, a lítal kol do kola světnice, narážeje na nábytek, převrhuje květináče a šíře všeobecnou spoustu. Pak se postavil na zadní nohy, a v návalu veselosti vykračoval si po síni s hlavou hrdě vztýčenou a voláním svým hlásal světu nezměrnou svou blaženost. Potom začal zase divě lítat po domě, zmatek a zničení zůstavuje v zápětí. Když vkročila tetička Márinka, metal právě kocour dvojité kotrmelce, zakončil produkci mohutným jásotem a vyrazil otevřeným oknem, při čemž zbývající ještě květi-
