ovazoval tváře. Nevšiml si, že Sid v noci ho pozoruje, a často sňal obvaz; dlouho opřen o loket pozorně naslouchal a pak zase obvaz v dřívější polohu navlékal. Tomův žal pomalu utuchal; bolení zubů se mu zprotivilo; brzy od něho upustil úplně. Sid skutečně snad pochytil mnoho z ne souvislého blabolení Tomova, ničeho z toho však nevyzradil. K Tomově nelibosti sháněli se jeho kamarádi i na dále po scíplých kočkách a udržovali takto Tomovi v čerstvé paměti jeho neštěstí. Sid pozoroval, že Tom nebral účastenství v jejich výpravách, ačkoli bylo jeho zvykem, říditi všecky nové podniky; všiml si také, že Tom ani svědkem nebýval — a to bylo opravdu zvláštní; ani ta okolnost mu neušla, že Tom choval zjevnou nepřízeň k jejich pátrání, a že se, pokud možná, vždy jeho stranil. Sid se tomu divil, nic však neříkal. Konečně i tyto výpravy dětí vyšly z obliby, a přestaly mučiti Tomovo svědomí.
V tuto strastiplnou dobu Tom denně neb ob den, vyčkav vhodné příležitosti, odebral se k zamřížovanému okénku vězení a prostrčil tajně »vrahovi« různé drobnosti, jež se mu podařilo sehnati. — Žalářem byla nepatrná, zděná klec nalézající se v bařině na konci vesnice; nebylo tu hlídek; vždyť zřídka kdy hostila vězně. Tyto dary značnou měrou tišily Tomovo svědomí. Osadníci byli by velice rádi zlynčovali »Rudého Józu« a na tyč posadili pro krádež mrtvoly, zjev jeho
