byli však již po snídaní. Nikdo ho neplísnil; všichni od něho odvraceli zraky; ticho panující a slavnostní nálada mrazila vinníka. I sedl ke stolu, a tvářil se velmi vesele, bylo to však marné; nikdo se nesmál, nikdo neodpovídal, ztichl tedy a dal plnou zvůli svému hlubokému smutku.
Po snídaní vzala teta Toma stranou, a Tom div nezajásal v naději, že bude bit; nestalo se to však. Tetička se nad ním dala do pláče, a ptala se ho, kterak může staré její srdce tolik trýznit; posléze ho začala pobízet, aby jen šel a zahubil sebe a šedivé její obavy zármutkem do hrobu přivedl; neboť k čemu prý má býti další její trápení. To bylo tisíckráte horší než výprask; Toma bolelo tentokráte srdce více, než jindy celé tělo. Naříkal, prosil za prominutí, sliboval znovu a znovu, že se polepší; posléze byl propuštěn, cítil však, že mu tetička úplně neodpustila a že jen slabou chová důvěru k jeho slibům.
Stav jeho byl tak žalostný, že docela zapomněl Sidovi se pomstit; Sidův rychlý ústup zadními vrátky objevil se tudíž zbytečným. Jako omámen potácel se smutně do školy, a přijal tu spolu s Pepíkem Harperovým výprask za to, že předešlého dne za školou hrál »špačka« jako člověk, jehož nitro zaujato je vážnějším bolem, a jenž nemá smyslu pro malichernosti. Pak se odebral na své místo, lokty se opřel o lavici, bradu vzal do dlaní a upřel do stěny utkvělý pohled prozrazující žal,
