několika kroků od místa, kde Potter ležel, a jak s čenichem k nebi obráceným k Potterovi míří.
»Pro Pána Boha! to je on!« vzkřikli jedním dechem oba hoši. »Poslechni, Tome, zaběhlý pes prý vyl as před čtrnácti dny o půlnoci u domu Jana Millera; sýček téhož večera přiletěl na plot a volal; a podnes nikdo z toho domu neumřel.«
»Vím o tom. Nechť tedy nikdo nezemřel! Což ale nespadla poslední neděle Gracie Millerova v kuchyni do plamenů, a nepopálila se strašlivě? A to bylo v sobotu na to.«
»Ovšem, ale neumřela. Ano, vede se jí již lépe.«
»Dobře tedy; jen dočkej času. Po té je veta, právě jako po Potterovi. Každý černoch ti to řekne, a ti se v těch věcech dobře vyznají, Frantíku.«
Pak se rozešli, v duchu přemítajíce.
Když Tom oknem vlezl, již skoro svítalo. Náramně opatrně se svlékl, raduje se v duchu, že nikdo neví o jeho výletu. Nevšiml si, že zlehka chrnící Sid bděl a nespal skoro celou hodinu.
Když Tom procitl, Sid byl již dávno oblečen; byl pryč. Den byl znamenitě již pokročil; bylo hezky pozdě. Tom se lekl. Proč pak ho nezavolali a neburcovali jako obyčejně? Tato myšlénka budila v něm divné předtuchy. V pěti minutách se oblékl a seběhl dolů po schodech; pociťoval smutek a ospalost. Rodina seděla ještě u stolu,
