Stránka:Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera.pdf/104

Tato stránka byla zkontrolována

»Tome,« zašeptal Frantík, »a to nesmíme nikdy to tajemství vyzradit — nikdy?«

»Ovšem, že ne. Nechť se stane cokoli, musíme mlčet. Vždyť bychom se do země propadli — což jsi už zapomněl?«

»Ovšem, máš pravdu.«

Chvilku si ještě cosi šeptali. Náhle pes jakýs venku — as ve vzdálenosti desíti stop — táhle, žalostně zavyl. Hoši rychle přitiskli se těsně k sobě, v strašlivém zděšení.

»Na koho z nás asi se chystá?« vzdychl náhle Frantík.

»Těžko říci — podívej se štěrbinou. Rychle!«

»Podívej se ty, Tome!«

»Nemohu — nemohu, Frantíku!«

»Prosím tě, Tome, podívej se. Zase vyje.«

»Pane Bože, jaká radostl« šeptal Tom. »Poznávám ho po hlasu, je to Bull Harbison.«[1]

»To je dobře — na mou pravdu, Tome, — k smrti jsem se polekal; myslil jsem zcela jistě, že to je zaběhlý pes.«

Pes venku zavyl znova. Hoši se zase poděsili.

»To není Bull Harbison!« šeptal Frantík. »Podívej se, Tomel« Tom strachem se chvěje, poslechl a přiložil oko ku štěrbině. Sotva slyšitelně pak zašeptal:

  1. Kdyby byl měl p. Harbison otroka jménem »Bull«, Tom by mu byl jistě říkal Harbisonův Bull; však syn nebo pes toho jména zval se Bull Harbison.