X.
Oba hoši uháněli k vesnici; strachy ani slova nepromluvili. — Chvilkami ohlíželi se za sebe bázlivě, jako by se obávali, že je někdo pronásleduje. V každém pařezu, který uzřeli cestou, tušili muže a nepřítele, i stajili po každé dech; a když běželi kol několika osamocených chatrčí ležících nedaleko vsi, zdálo se jako by štěkot poplašených psů dodával rychlosti křídel jejich nohám.
»Aspoň kdybychom mohli doběhnouti ke staré koželužně, prve než klesneme!« šeptal Tom, při každé slabice ztěžka oddechuje. »Již to déle nevydržím.«
Namahavé supání Frantíkovo bylo mu jedinou odpovědí, a hoši upřeli zraky k cíli svých nadějí, a napjali všechny své síly, by ho dostihli. I mířili přímo k němu a posléze vletěli udýchání otevřenými dveřmi dovnitř a klesli rozradostnění a vysíleni v ochrannou temnotu. Krev začala volněji proudit a Tom zašeptal:
»Frantíku, co myslíš, že za to dostane?«
