Pojednou mě přepadlo těžké podezření, že musím nadále slepě důvěřovati vedení svých myšlenek; položil jsem se zpříma a zavřel jsem si prsty oči i uši, aby mne smysly neodvedly jinam. Abych onu myšlenku umrtvil.
Ale má vůle se rozbila o železný zákon! Mohl jsem vždy jednu myšlenku zahnati pouze myšlenkou druhou, a zemřela-li jedna, už se jejím masem vykrmovala druhá.
Utekl jsem do pěnivého proudu své krve, ale myšlenky šly mi v patách. Skryl jsem se v kavárně svého srdce: jen chvilka a už mne zas objevily.
A zase mi přišla Hillelova přátelská slova na pomoc:
„Zůstaň na své cestě a nechvěj se. Klíč k umění zapomenutí patří našim bratřím, kteří kráčejí cestou smrti; ty však jsi obtěžkán duchem — života.“
Kniha Ibbur objevila se přede mnou a dvě písmena v ní zaplanula: ono, jež znamenalo kovovou ženu s tepem, podobajícím se zemětřesení, a ono, jež v neskonalé dálce ukazovalo hermafrodita na trůně z perloviny, na hlavě s korunou z červeného dřeva.
Pak přejel mi Schemajah Hillel po třetí rukou přes oči a já usnul…
