Jen malý skok do prázdna a propast, jež mne oddělovala od toho, co bylo zapomenuto, byla by jistě přeskočena, — leč v tom vystoupil přede mnou obraz, jejž jsem v zpětné pouti svých myšlenek opomenul: Schemajah Hillel mi přejel rukou přes oči — zrovna jako před chvílí dole v jeho pokoji.
A všechno bylo setřeno. Dokonce i přání pátrati dále.
Jedno bylo jisto, co trvalý zisk: poznatek: řada událostí v životě je slepou uličkou, byť se i zdála širokou a schůdnou.
Úzké a skryté stezky jedině vedou zpět do ztracené domoviny.
A jen to, co je vryto drobným, sotva viditelným písmem do našeho těla, ne však ohyzdná jizva, již nám zanechala rašple zevního světa, jen to chová v sobě rozluštění posledních tajemství.
A jako bych mohl zpět trefiti do dnů svého dětství, kdybych v čítance začal probírati abecedu od Z zpětným pořadem až k A, abych dospěl až tam, kde jsem se začal učiti, tak jsem pochopil, že tímtéž pořádkem musel bych putovati i do oné vzdálené otčiny, jež leží na druhém břehu všeho přemýšlení.
Celá zeměkoule práce svalila se na má bedra. I Herkules nesl chvíli klenbu nebeskou na své hlavě, napadlo mi, a skrytý význam probleskoval mi z této pověsti. A jako se Herkules svého břemene opět zbavil lstí, an prosil Atlanta: „Dovol jen, abych si uvázal kolem hlavy vycpávku z provazů, aby mi ta hrozná tíha nerozdrtila mozek“ — tak (zdálo se mi) existovala snad nějaká skrytá stezka od tohoto úskalí.
