šedomodré, postříkané lesknoucím se práškem, nad nimiž uvažuji a uvažuji a přece nevím, co s nimi počíti, pak černé, se žlutými sirnatými skvrnami, jako zkamenělé pokusy dítěte, napodobiti neohrabané, kropenaté mloky.
A chci je odhoditi daleko od sebe, ty oblásky, a přece padají mi vždy z rukou a já nemohu jich vypověděti za dosah svých očí.
Všechny kameny, jež kdy v mém životě hrály nějakou úlohu, vynořují se teď kolem mne.
Mnohé se těžkopádně namáhají, aby se pískem propracovaly na světlo, jako velcí, břidlicovitě zbarvení krabi, když se vrací příliv, zrovna jako by chtěly všechno obětovati, jen aby na sebe upoutaly mou pozornost, aby mi vyprávěly nesmírně důležité věci.
Jiné — vysíleny — padají bez sil zpět do svých otvorů a vzdávají se naděje, moci se kdy uchopiti slova.
Občas se vytrhnu z přítmí těchto polosnů a vidím zase na okamžik světlo úplňku v nohách mé postele, jak tam na načechrané přikrývce leží jako veliký, jasný, plochý kámen, pak zase znovu slepě tápu za svým mizejícím vědomím, bez odpočinku hledaje onen kámen, jenž mě mučí, jenž asi leží někde v rumu mých vzpomínek a vyhlíží jako kus tuku.
Vedle něho asi ústí do země dešťová roura — představuji si — zahnutá v tupém úhlu, s okraji rezí rozežranými, a vzdorovitě chci si v duchu vynutiti takový obraz, abych obelhal své vyplašené myšlenky a ukolébal je opět v spánek.
Nedaří se mi to.
