dílu, jež vzniká jako krystal a vyrůstá z beztvárnosti dle zákona stále stejného.
Kdo to ví?
Jako za dusných dnů se elektrické napětí stupňuje až k nesnesitelnosti a rodí konečně blesk, nemohlo-li by se zde státi, že po stálém hromadění se věčně stejných myšlenek, jež v ghettu otravují vzduch, následuje nutně náhlé, zpátečné vybití? — jakási duševní explose, jež naše vědomí snu bičuje na denní světlo, aby — jako tam blesk přírody — zde strašidelné vidění stvořila, jež by tváří, chůzí, pohyby, ve všem a v každém muselo beze vší pochyby zjeviti symbol duše davu, kdybychom jen dovedli správně posuzovati tajnou mluvu formy?
A jako udeření blesku zvěstují mnohé příznaky, tak i zde jistá strašidelná znamení ohlašují vpád onoho fantomu do říše skutku. Opadávající omítka staré zdi béře na sebe podobu kráčejícího muže; v ledových květinách na okně je zříti rysy ztrnulých tváří. Písek se střech padá jinak než jindy a nutí podezřívavého chodce k domnění, že jakási neviditelná intelligence, jež se schovává a bojí se světla, shazuje písek dolů a cvičí se v tajemných pokusech vytvořiti všeliké podivné obrysy.
Spočine-li zrak na jednotvárném pletivu, nebo na nerovnostech kůže, zmocňuje se nás neblahá schopnost viděti všude varovné, významné formy, jež pak ve snu našem rostou do obrovitosti.
A jako rudá nit táhne se podobnými schematickými pokusy nahromaděných ohnisk myšlenkových proraziti náspy všednosti, ono mukyplné vědomí, že naše vlastní nitro je s rozvahou a proti naší vůli
