Vyrazil jsem okno. Šplhám se na střechu.
Zdáli zní sem už troubení hasičů.
Dole se lesknou helmice, zní úsečné velení.
Pak strašidelné, rhytmické, nemotorné oddychování pump, jež jako démoni vody se krčí a chystají k skoku na odvěkého nepřítele: oheň!
Sklo řinčí: červená záře vystřeluje ze všech oken.
Slamníky jsou dolů shazovány, celá ulice je jich už plna. Lidé vyskakují z oken a jsou — ranění — odnášeni.
Ve mně však cosi v divé exstasi jásá. Sám nevím proč. Vlasy mi na hlavě vstávají.
Běžím ke komínu, aby mne nesežehly plameny, jež mne už dosahují.
Kolem komínu je ovinut provaz kominíkův.
Odvinuji ho, obtáčím si ho kolem zápěstí a kolem nohy, jak jsem se tomu jako chlapec učil v tělocviku. Nato se klidně spouštím dolů podle fasády domu.
Spouštím se a dospěji k jistému oknu. Nahlédnu dovnitř. Je tam vše oslnivě ozářeno…
A tu vidím — — tu vidím — — mé celé tělo je jediným jásavým výkřikem radosti:
„Hillel! Miriam! Hillel!“
Chci skočiti k mřížím.
Sáhnu vedle. Ztratím polohu.
Chvíli visím s hlavou dolů, s nohama zkříženýma mezi nebem a zemí.
Provaz při tom trhnutí zpívá. Jeho vlákna se napínají.
Padám.
Ztrácím vědomí.
