Jeho řeč mne takřka omámila.
„Proč jste se mne před chvílí ptal na můj život, když přece stojíte daleko, daleko výše než já?“ začal jsem konečně.
„Mýlíte se,“ odtušil Laponder. „Stojím daleko níže než vy. — — Ptal jsem se vás proto, že jsem cítil, že máte ve svém majetku klíč, který mi ještě scházel.“
„Já? Klíč? O, bože!“
„Ano, vy! Vy jste mi ho poskytl. — Nemyslím, že by bylo na světě štastnějšího člověka, než jsem já dnes.“
Venku bylo slyšeti šumot. Závora zaskřípěla. — — Laponder toho nedbal:
„To s tím hermafroditem, to byl onen klíč. Teď mám jistotu. Už proto jsem rád, že si pro mne přicházejí, neboť pak jsem brzo u cíle.“
Pro slzy nemohl jsem už viděti Lapondrův obličej… slyšel jsem jen úsměv v jeho hlase.
„A teď: buďte zdráv, pane Pernathe, a vězte: to, co zítra pověsí, budou jen mé šaty; vy jste mi otevřel to nejkrásnější, poslední — co jsem ještě nevěděl. Teď jdu na svatbu,“ vstal a šel za vězeňským dozorcem, „souvisí to úzce s onou vraždou z vilnosti…“ byla poslední slova, jež jsem slyšel, a jimž jsem jen temně rozuměl.
Kdykoliv od oné noci byl úplněk, tu vždy se mi zdálo, že vidím opět Lapondrův spící obličej ležeti na šedivém plátně postele.
V nejbližších dnech, když ho z mé cely odvedli,
