„Ne.“
„Pak prohlašuji, že se od tohoto okamžiku nalézáte ve vyšetřovací vazbě. Dozorce, odveďte toho muže.“
„Prosím vás, pane soudce, vyslechněte mne přece. Já musím rozhodně ještě dnes býti doma. Mám vyříditi důležité věci…“
Za druhým psacím stolem někdo zamečel.
Pan baron zamžoural očima. „Odveďte toho muže…“
Den se plížil za dnem, týden za týdnem a já stále ještě seděl ve své cele.
Ve dvanáct hodin směli jsme denně dolů, na vězeňský dvůr; a směli jsme po mokré půdě 40 minut choditi dokola, vždy po dvou. Byli zde nejen vyšetřovanci, než i trest svůj si odpykávající trestanci.
Zapovězeno bylo spolu mluviti.
Uprostřed dvora stál holý, odumírající strom, v jehož kůře byl zarostlý oválový obrázek na skle, představující Pannu Marii.
Po zdích rostl tu tam uboze ptačí zob s lístky od padajících sazí takřka černými.
Kolem dokola mříže cel, z nichž tu tam hleděla dolů popelavě šedá tvář s bezkrvými rty.
Pak zase jsme museli nahoru, do svých hrobek k chlebu, vodě a k odvaru uzenic, v neděli pak k poloshnilé čočce.
Za celou tu dobu byl jsem jen jednou zase zavolán k výslechu:
Mám-li svědky toho, že mi „pan“ Wassertrum, jak tvrdím, ty hodinky daroval?
