Rozrušením klesala mi kolena, když mne vedl nahoru, dolů po schodech.
„Myslíte, že je možné, abych byl už dnes propuštěn?“ ptal jsem se dozorce sklíčeně.
Viděl jsem, jak ze soustrasti potlačil úsměv.
„Hm. Ještě dnes? Hm… Můj Bože — všechno je možné.“
Mne zamrazilo.
A zase jsem četl na porcelánové tabulce, upevněné na jedněch dveřích:
Karel svob. pán Leisetreter,
vyšetřující soudce.
A zase pokoj bez ozdob a dva psací stoly s vysokánskými nástavci.
Starý, veliký muž s bílým rozčísnutým plnovousem, v černém kabátě, s červenými, naduřelými rty a vrzajícími botami.
„Vy jste pan Pernath?“
„K službám.“
„Rytec gemm?“
„Ano.“
„Cela č. 70.?“
„Prosím.“
„Podezřelý ze zavraždění Zottmanna?“
„Račte dovoliti, pane vyšetřující soudce —“
„Podezřelý ze zavraždění Zottmanna?“
„Patrně. Aspoň se toho domnívám. Ale —“
„Doznáváte?“
„Co mám doznati, pane vyšetřující soudce? Já jsem přece nevinný.“
„Doznáváte?“
