Muka.
Se spoutanýma rukama, za sebou maje četníka s nasazeným bodákem, musel jsem putovati u večer osvětlenými ulicemi.
Uličníci s pískotem táhli v celých řadách v pravo, v levo, ženy honem otevíraly vyhlídky, hrozily dolů vařečkami a nadávaly mi bohopustě.
Už z dálky jsem viděl masivní kamennou krychli soudní budovy s nápisem v průčelí:
„Trestající Spravedlnost je ochránkyní řádných.“
Pak mne pohltila obrovská vrata a průjezd, v němž to páchlo kuchyní…
Muž s plnovousem, opásán šavlí, v úřednickém kabátu a čepici, bosý, v dlouhých, kolem kotníků zavázaných podvlékačkách povstal, odložil kávový mýnek, jejž držel mezi koleny a poručil mi, abych se svlékl.
Pak mi prohlédl všechny kapsy, vyňal z nich vše, co nalezl a konečně se mne ptal — nemám-li štěnice!
Když jsem odpověděl záporně, stáhl mi prsteny s prstů, řekl, že je všechno v pořádku a že se mohu opět obléci.
Vedli mne několik pater nahoru, a chodbami, kde v okenních výklencích stály velké, šedivé, uzamknutelné bedny.
Železné dveře se závorami a malými, zamřížovanými výřezy táhly se v nekonečné řadě podél zdi. Nad každými hořel plynový plamen.
