Byl to malý člověk s šedivou bradkou; měl zvláštní zvyk: dříve než začal mluviti, vycenil zuby, jako někdo, kdo se dívá do prudkého, slunečního světla.
Při tom mžoural očima pod brejlemi, což mu propůjčovalo výraz hrůzyplné ničemnosti.
„Jmenujete se Athanasius Pernath a jste,“ podíval se na kus papíru, na němž nebylo nic napsáno, „rytec gemm.“
Rázem oživla koňská noha pod levým psacím stolem. Třela se o nohu židle. Slyšel jsem skřípění péra. —
Přikývl jsem:
„Pernath. Rytec gemm.“
„No, pak se hnedle dorozumíme, pane — — — Pernathe — ano, Pernathe. Hm… jo… jo…“
Pan policejní rada byl rázem líbeznost sama, jako by byl právě dostal nejradostnější zprávu světa; podal mi obě ruce a směšným způsobem se namáhal nasaditi si masku bodrého občana.
„Nuže, pane Pernathe, vypravujte mi přece, co tak celý den děláte?“
„Myslím, že vám po tom pranic není, pane Otschine,“ odvětil jsem chladně.
Zamžoural očima, čekal okamžik a pak bleskurychle vyhrkl:
„Od kdy pak má hraběnka poměr se Saviolim?“
Byl jsem připraven na něco podobného. Proto jsem nepohnul ani brvou.
Snažil se mne zručně křížovými otázkami zmásti, ale třeba že mi hrůzou srdce bušilo až v krku, přece jen jsem se neprozradil a tvrdil jsem neochvějně, že jsem až posud neslyšel jméno Savioli,
