„Vším způsobem je to nanejvýš podivu hodno, ba skoro až strašlivo, že měl Pernath vidění právě na onom místě, jež je s prastarou pověstí tak úzce spojeno. — — To jsou spojitosti, z jichž objetí se člověk zdánlivě nemůže osvoboditi, má-li jeho duše schopnosti, viděti formy, jež jsou vyhraženy pouze smyslu hmatu. — Nemohu si pomoci — nadsmyslné je přece jen plno nejvyššího kouzla! — Co myslíte?“
Vrieslander i Prokop pojednou zvážněli.
Každý z nás považoval jakoukoliv odpověď za zbytečnou.
„Co myslíte vy, Eulalie?“ opakoval Cvak svou otázku, obrátiv se ke sklepnici.
Stará číšnice zaškrabala se drátem na hlavě, vzdychla si, zarděla se a řekla:
„Ale ’děte! Vy ’ste mi povedenej!“
Když se konečně výbuch naší veselosti utišil, řekl Vrieslander pojednou:
„Bylo to ale dnes celý den proklaté dusno! Nesvedl jsem dnes ani jediný tah štětcem. Neustále jsem musel mysliti na Rosinu, jak tančila ve fraku.“
„Našli ji už?“ ptal jsem se.
„Našli — to slovo není zlé! Policie veřejné mravopočestnosti ji získala k delšímu angažementu. Snad už tehdy u Lojzíčka padla do oka panu komisaři? Jisto je, že je teď horečně činnou a že velice přispívá k zvýšení návštěvy cizinců v židovském městě. V krátké době se z ní stala proklatě rozkošná žena!“
