Sedl jsem si na lavičku a stáhl jsem klobouk hluboce do čela, abych mohl sníti.
Vody hlučely přes jez a jejich jekot přehlušoval poslední pobroukávající hluk města, ubírajícího se k spánku.
Když jsem si čas od času těsněji přitáhl plášť a vzhlédl jsem před sebe, tu ležela řeka v stále temnějším stínu, až konečně, potlačena hlubokou nocí, řítila se šedočerná k jezu, jehož pěna táhla se šikmo k druhému břehu, jako bílý, oslňující pruh.
Hrozil jsem se myšlenky, že budu museti zpět do svého smutného domova.
Lesk krátkého odpoledne učinil ze mne navždy cizince v mém bytě.
Za několik neděl, ba snad i jen dní prchne mé štěstí — a nezbude po něm nic, než bolestná, ale krásná vzpomínka.
A pak?
Pak jsem bez domova zde i tam, na tom i onom břehu řeky.
Vstal jsem! Chtěl jsem jen ještě mřížovím parku pohlédnouti na palác, za jehož okny ona spí, dříve než se vrátím do ponurého ghetta. — —
Zamířil jsem směrem, kterým jsem přišel, tápal jsem hustou mlhou podél řady domů a spícími náměstími, viděl jsem černé pomníky hrozivě se vynořovati; viděl jsem osamocené strážní budky i titěrky barokových fasád.
Matný lesk svítilny rostl z výparů ve vyplávlých barvách duhy k obrovským fantastickým kruhům, stával se žlutým, pichlavým okem a rozplýval se za mnou ve vzduchu.
