„Ostatně jsme my ženy naprosto nezajímavé. Nesmíte to považovati za lichocení: ale — opravdu, pouhá blízkost sympatického muže je mi daleko příjemnější, než nejživější hovor se sebe chytřejší dámou. Vždyť je to skutečně všechno jen planý žvást, co se tak v dámské společnosti mluví. — Nanejvýš: o trochu tom parádění a konec! Nu a módy se tak často přece jen nemění. — Není-li pravda, že jsem lehkomyslnou?“ ptala se náhle koketně, až jsem (okouzlen jejím půvabem) musel se držeti na uzdě, abych nechopil její hlavinku mezi své ruce a nezlíbal její šíji, — „řekněte, že jsem lehkomyslná!“
Tulila se ke mně blíže a zavěsila se do mého ramene.
Vyjeli jsme z aleje a cválali jsme kolem záhonů, plných vzácných květin, obalených slamou, jež v tomto obalu vyhlížely jako trupy nestvůr s usekanými údy a hlavami.
Lidé seděli na lavičkách na slunci a dívali se za námi a sestrkovali hlavy dohromady.
Mlčeli jsme chvíli a oddávali jsme se svým myšlenkám.
Jak jinou byla tato Angelika, než ona, jež žila v mé fantasii! — Jako by teprve dnes se pro mne vrátila přítomnost.
Byla-liž to vskutku táž žena, kterou jsem ondy těšil v dómu?
Nemohl jsem odvrátiti pohled od jejích polootevřených úst.
Nemluvila stále ještě slova. Zdálo se, že vidí v duchu jakýsi obraz.
Vůz zahnul přes vlhkou louku.