výkladní skříň a v té lesklé šály, plné šňůr perel a blýskotavých cetek, lesk hedvábí a štíhlé dívčí boky.
Ostrý vítr, jenž nám řezal do obličeje, působil, že jsem dvojnásob omamně cítil teplo Angelinina těla.
Strážníci na křižovatkách uskakovali s úctou, když jsme se kolem nich hnali.
Pak jsme jeli krokem po nábřeží, jež bylo plno povozů, kolem zříceného kamenného mostu, obklopeného davy zevlounů.
Sotva jsem se tam podíval: nejmenší slovo z úst Angelininých, její řasy, rychlá hra jejích rtů, — to vše, vše bylo mi daleko důležitějším, než pohled na trosky, jež rozvíraly náruč nakupeným krám ledu.
Cesty sadu.
Pak — udupaná elastická půda. Pak šustění listí pod kopyty koní, vlhký vzduch, bezlistí olbřímové mezi stromovím, plní hnízd vran, mrtvá zeleň luk, s bílými ostrůvky mizejícího sněhu, vše to táhlo se kolem mne jako ve snu.
Jen několika málo slovy, takřka lhostejně, mluvila Angelika o Dru Saviolim.
„Teď, kdy nebezpečí minulo,“ řekla s dětskou, rozkošnou prostomyslností, „a kdy vím, že se mu lépe daří, připadá mi vše, co jsem prodělala, tak strašně nudné. — Chci se konečně opět těšiti z vířivého života… Myslím, že všechny ženy jsou stejné. Ony to pouze nedoznají. Nebo jsou snad tak hloupé, že to nevědí? Nemyslíte také?“
Neposlouchala ani, co jsem na to odpověděl.
