Po prvé od té doby co ji znám, viděl jsem rys dospělé ženy v její tváři.
„Patří to k mým snům,“ pokračovala tiše, „představiti si, že konečným cílem jest, když dvě bytosti splynou v jedno, k tomu, co — — neslyšel jste nikdy o starém egyptském kultu Osirise? — — splynou k tomu, co může znamenati symbolicky ‚hermafrodit‘.
Poslouchal jsem napiatě:
„Hermafrodit?…“
„Míním tím: magické sloučení mužského a ženského elementu v lidském pokolení — k polobohu. Co konečný cíl! — Ne, ne co konečný cíl, ale co počátek nové cesty, jež je věčnou — jež nemá konce!“
„A doufáte, že jednou najdete takého, jakého hledáte?“ ptal jsem se rozechvěn. „Není snad možno, že žije v nějaké vzdálené zemi, nebo že se snad vůbec nenalézá na světě?“
„O tom nevím ničeho,“ řekla prostě, „já mohu jen čekati. Je-li ode mne časem a prostorem oddělen, — čemuž nevěřím, proč bych tedy byla upoutána zde, v ghettu? — nebo propastí vzájemného se nepoznání, a nenajdu-li ho, pak neměl můj život účelu a byl jen bezmyšlenkovitou hrou idiotického démona. — — Ale, prosím, prosím, nemluvme už o tom,“ prosila, „vyslovíme-li jen tuto myšlenku, tu se nás zmocní ošklivá, pozemská příchuť a já bych nerada — — —“
Pojednou se zarazila.
„Co byste nerada, Miriam?“…
Zvedla ruku.
Rychle vstala a řekla:
