Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/188

Tato stránka nebyla zkontrolována

nímu gestu estetiky, učil ho: zevně přetvařovati se lilií polní a vnitřně býti mrchožravým supem.

Přirozeně nebyla ona nauka o ‚kráse‘ jeho vlastním výmyslem. Bylo to nejspíš ‚zlepšené vydání‘ rad onoho učence.

Že ho pak jeho syn zapíral jak a kde mohl, to mu nebral za zlé. Naopak on mu to ukládal co povinnost: neboť jeho láska byla nezištnou a jak už jsem řekla o svém otci: ‚toho druhu, jenž jde až za hrob‘.“

Miriam okamžik mlčela. Viděl jsem na ní, jak v duchu snula dále své myšlenky; slyšel jsem to na změněném zvuku jejího hlasu, když řekla:

„Podivné plody rostou na stromě židovstva.“

„Řekněte mi, Miriam,“ ptal jsem se, „neslyšela jste nikdy o tom, že má Wassertrum voskovou figuru ve svém krámku? Nevím už, kdo mi o tom vyprávěl, snad se mi to také jen zdálo — —“

„Ne, ne… je to pravda, pane Pernathe: v rohu, v němž uprostřed všelikého harampádí Wassertrum spává na slamníku, stojí vosková figura v životní velikosti. Wassertrum vymámil ji kdysi za babku na potulném majiteli komediantské boudy, a sice prý jen proto, že se podobala velice jakési dívce, křesťance, která prý kdysi byla jeho milenkou.“

„Byla to jistě Charouskova matka,“ napadlo mne.

„Její jméno neznáte, Miriam?“

Dívka zavrtěla hlavou.

„Záleží-li vám na tom, mám se snad optati?“

„Ach, Bože, ne, Miriam! Mně je to úplně lhostejno.“

(Viděl jsem na jejích rozjiskřených očích, že byla