Jen u svého syna učinil výjimku. Ať tomu bylo proto, že ho viděl od dětství růsti, že tedy spolužil každé vzklíčení té které vlastnosti ve svém dítěti a že nemohl nikdy dospěti k bodu, v němž by jeho nedůvěra mohla vzíti vznik, nebo ať to tkvělo v jeho židovské krvi: veškeru schopnost lásky, jež v něm žila, vylíti na svého potomka, v oné instinktivní bázni naší rasy, že bychom mohli vymříti a že bychom nevyplnili ono poslání, na něž jsme už zapomněli, jež však až posud temně v nás dále žije — kdož to ví?!
Wassertrum řídil výchovu svého syna s opatrností, jež hraničila až s moudrostí, jež právě u nevzdělance, jakým je on, je obdivuhodnou. On odstranil dítěti s cesty — s bystrostí psychologa — všechny události, jež mohly vésti k rozvinutí činnosti svědomí; a to proto, aby mu uspořil příští duševní muka.
Zjednal mu za učitele vynikajícího učence, jenž zastával názor, že jsou zvířata bez citu a jejich projev bolesti že je jen mechanickým reflexem.
Z každého stvoření co nejvíce radosti a požitku pro sebe vymačkati a pak skořápku odhoditi co nepotřebnou: to asi bylo abecedou jeho dalekozrakého vychovávacího systému.
A že peníze co prapor a klíč k ‚moci‘ hrály při tom první úlohu, to si dovedete, pane Pernathe, představiti. A jako on sám své bohatství pečlivě zakrývá, aby zahalil v temno hranice svého vlivu, tak i vymyslil si prostředek, jímž by něco podobného i svému synu umožnil, při tom však mu ušetřil útrapy zdánlivě ubohého života: prosytil ho pekelnou lží o ‚kráse‘, naučil ho vnějšímu a vnitř-
