udiveně díváte? Je na tom něco divného? — Vůči mně byl vždy dobrý a přivětivý. Pamatuji se dokonce, že mi jednou daroval lesklý kámen, jenž se mi mezi jeho věcmi obzvláště líbil. Má matka řekla, že je to diamant. Musela jsem ho tehdy hned odnésti zpět.
S počátku ho nechtěl dlouho přijati, ale pak mi ho vytrhl z ruky a zahodil ho zlostně daleko od sebe.
Já však přece viděla, jak mu při tom vytryskly slzy z očí; rozuměla jsem už tehdy dosti hebrejsky, takže jsem pochopila, co k sobě zahučel: „Čeho jen se má ruka dotkne, všechno je proklaté.“ — —
Bylo to naposledy, kdy jsem ho směla navštíviti. Od té doby mne už nikdy nevyzval, abych šla dál, do krámku.
Vím také proč: kdybych se nebyla pokusila ho potěšiti, bylo by vše zůstalo při starém. Poněvadž však mi ho bylo líto, a poněvadž jsem mu to řekla, nechtěl mne už viděti. — —
To nechápete, že, pane Pernathe?
A přece je to tak jednoduché: on je posedlý — člověk, jenž je hned nedůvěřivý, nevyléčitelně nedůvěřivý, když se někdo dotkne jeho srdce.
On se považuje za daleko ohyzdnějšího, než vskutku jest (je-li to vůbec ještě možno) a v tom koření všechno jeho myšlení a jednání.
Říká se, že ho jeho paní měla ráda. Snad to byla spíše soustrast než láska, a přece tomu mnozí lidé věřili.
Jediný, kdo byl o opaku hluboce přesvědčen, byl on sám.
Všude větří zradu a nenávist.
