Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/183

Tato stránka nebyla zkontrolována

že jsem měla noc co noc týž sen, jenž se stále rozvíjel a v němž mne kdosi — řekněme obyvatel cizího světa — poučoval a mě nejen na zrcadle mne samé o jeho všemožných změnách poučoval, jak daleko jsem vzdálena magické dozrálosti zažíti „zázrak“, nýbrž i v rozumových otázkách, jež mne občas přes den zaměstnávaly, mi i rozluštění podával, a to tak, že jsem to vždy mohla sama skontrolovati.

Rozumějte mi: podobná bytost nahrazuje nám veškero štěstí, jaké si jen můžeme pomysliti; ona je mi mostem, jenž mne spojuje s „oním světem“, ona je mi Jakubovým žebříkem, po němž se mohu přes temnoty všednosti zvednouti k světlu…, ona je mi vůdcem i přítelem, v ni skládám pevnou důvěru, že na temných cestách, jimiž se má duše ubírá, nezbloudím v šílenství a temnoty, neboť bytost tato mne nikdy neobelhala. — — —

A tu, pojednou, přese vše, co mi tento přítel sdělil, křižuje mi cestu života ‚zázrak‘!

Komu teď mám věřiti? Což bylo snad to, co mne po léta nepřetržitě naplňovalo — bylo to klamem?

Měla-li bych o tom pochybovati, musela bych se po hlavě vrhnouti do bezedné propasti.

A přece se ten ‚div‘ stal!

Zajásala bych radostí — kdybych — —“

„Kdybyste — —?“ přerušil jsem ji bez dechu.

Snad teď prosloví ono spásné slovo a já budu moci se jí ke všemu přiznati.

„— — kdybych se dozvěděla, že jsem se mýlila, že to ani nebyl žádný „zázrak“. Ale já to vím tak jistě, jako že zde sedím. Zhynula bych“ (mně se zastavila srdce), „kdybych byla opět se svého