Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/160

Tato stránka nebyla zkontrolována

Také se vždy hned rozplynuly, skoro v téže chvíli, kdy jsem je stvořil.

Jen forma hlavy egyptského ibise udržela se ještě nejdéle.

Obrysy zjevení halily se přízrakovitě v temnotu, skrčovaly se sotva pozorovatelně a zase se roztahovaly, jako pod dlouhými tahy dechu, jež celou postavou probíhaly — jediný to pozorovatelný pohyb. Místo nohou dotýkaly se podlahy pahýly, na nichž bylo — šedé a bezkrvé — maso na píď vytaženo v naběhlé okraje.

Bez hnutí drželo stvoření přede mnou svou ruku.

V dlani ležela zrnka. Jako bob veliká, červená s černými body na okraji.

Co s tím?

Cítil jsem tupě: nesmírná zodpovědnost na mně ležela, zodpovědnost, jež se vymykala všemu pozemskěmu, neprovedu-li správně, co se na mně žádá.

Dvě váhy, každá obtížena polovinou světa, jsou kdesi v říši příčin, tušil jsem; miska, do níž hodím prášek, klesne k zemi.

Teď jsem chápal: to bylo to hrozné číhání kolem!

„Nehni ani prstem!“ radil mi rozum, „a kdyby na věky nechtěla smrt přijíti a vysvoboditi tě z těchto muk.“

I pak bys byl prohlásil svou volbu: byl bys zrnka zamítl, bouřilo ve mně. Teď nemůžeš už zpět!

Hledaje pomoci, ohlédl jsem se, nedostane-li se mi nějakého znamení, co mám činiti.

Nic.

Ani ve mně žádná rada, žádný nápad — vše mrtvo, vymřelo.