Také se vždy hned rozplynuly, skoro v téže chvíli, kdy jsem je stvořil.
Jen forma hlavy egyptského ibise udržela se ještě nejdéle.
Obrysy zjevení halily se přízrakovitě v temnotu, skrčovaly se sotva pozorovatelně a zase se roztahovaly, jako pod dlouhými tahy dechu, jež celou postavou probíhaly — jediný to pozorovatelný pohyb. Místo nohou dotýkaly se podlahy pahýly, na nichž bylo — šedé a bezkrvé — maso na píď vytaženo v naběhlé okraje.
Bez hnutí drželo stvoření přede mnou svou ruku.
V dlani ležela zrnka. Jako bob veliká, červená s černými body na okraji.
Co s tím?
Cítil jsem tupě: nesmírná zodpovědnost na mně ležela, zodpovědnost, jež se vymykala všemu pozemskěmu, neprovedu-li správně, co se na mně žádá.
Dvě váhy, každá obtížena polovinou světa, jsou kdesi v říši příčin, tušil jsem; miska, do níž hodím prášek, klesne k zemi.
Teď jsem chápal: to bylo to hrozné číhání kolem!
„Nehni ani prstem!“ radil mi rozum, „a kdyby na věky nechtěla smrt přijíti a vysvoboditi tě z těchto muk.“
I pak bys byl prohlásil svou volbu: byl bys zrnka zamítl, bouřilo ve mně. Teď nemůžeš už zpět!
Hledaje pomoci, ohlédl jsem se, nedostane-li se mi nějakého znamení, co mám činiti.
Nic.
Ani ve mně žádná rada, žádný nápad — vše mrtvo, vymřelo.
