Nevěděl jsem pouze, která je to z oněch mnohých, jež bydlí v domě skryty, jako žáby ve svém útulku.
Stará se o oba kluky, to jest: popřává jim kout k přespání; za to však musí jí odváděti, co kde příležitostně ukradnou, nebo vyžebrají.
Dává-li jim také jísti? Asi sotva, neboť přicházívá domů vždy až pozdě večer.
Je prý umyvačkou mrtvol.
Lojzu, Jaromíra a Rosinu jsem vídal ještě jako děti, jak si bezstarostně hrávali ve třech na dvoře.
Tomu je už však dávno.
Teď slídí Lojza celý den po rudovlasé židovičce.
Časem ji dlouho marně hledá, a když ji už nikde nemůže najíti, tu plíží se k mým dveřím a čeká se zkřiveným obličejem, že snad sem tajně přijde.
Tu, sedím-li u své práce, vidím ho v duchu, jak venku číhá v klikaté chodbě, jak poslouchá, maje hlavu na vyhublém krku kupředu nataženu.
A mnohdy bývá hluboké ticho náhle přerušeno pekelným rámusem.
Jaromír, hluchoněmý výrostek, jehož veškera mysl je plna neustálé, šílené touhy po Rosině, bloudí jako divé zvíře po domě a jeho neartikulované štěkavé vytí, jež ve chvílích žárlivosti a podezření takřka smyslů zbaven ze sebe vyráží, zní tak děsivě, že až krev v žilách stydne.
V slepé zuřivosti hledá oba, domnívaje se, že jsou někde pohromadě, skryti v některém z tisíce špinavých zákoutí a jsa neustále bičován myšlenkou, že musí býti svému bratru neustále v patách, aby se s Rosinou nestalo nic, o čem by nevěděl.
