Konečně jsem nalezl někoho, před nímž jsem se mohl se vším svěřiti, byla-li mi má duševní samota příliš těžkou.
Pravda: byl zde ještě Hillel; ale ten byl pro mne jakousi nadoblačnou bytostí, jež se zjevovala a hasla, jako světlo, a jíž nebylo lze dosíci, když nejvíce jsme po ní toužili.
Řekl jsem jí to a ona mne pochopila. I ona tak k němu vzhlížela, třebaže byl jejím otcem.
On lpěl nekonečnou láskou na ní a ona na něm — „a přece jsem jakousi skleněnou stěnou od něho oddělena,“ svěřovala se mi, „kterou nemohu proraziti; tak tomu bylo, pokud má pamět sahá. — Když jsem jako dítě ho ve snách viděla u mého lůžka, tu vždy měl na sobě oděv velekněze: zlatou desku Mojžíšovu s 12 kameny v ní na prsou, a modré, zářivé paprsky vycházely od jeho spánků. — Myslím, že ona láska je toho druhu, že jde až za hrob a že je příliš velikou, než abychom ji mohli pochopiti. — To říkávala i má matka, kdykoliv jsme o něm tajně mluvívaly.“
Pojednou se otřásla a chvěla se na celém těle. Chtěl jsem vyskočiti, než ona mne zadržela:
„Buďte klidný. Není to nic. Pouhá vzpomínka. Když má matka zemřela, — jen já vím, jak ji miloval, byla jsem tehdy ještě malým děvčetem, — myslila jsem, že se bolestí udávím; běžela jsem k němu a zaryla se prsty do jeho kabátu, chtěla jsem křičeti a nemohla jsem, poněvadž bylo vše ve mně ochromeno, — a — a tu — — zas mne mrazí po zádech, myslím-li na to — tu pohlédl on
