Jako někdo, jenž se musí držeti zábradlí.
Bylo to po prvé, kdy jsem navštívil Hillelův pokoj.
Vyhllžel, bez ozdob, jako vězení. Podlaha pečlivě čista, posypána bílým pískem. Nábytek sestával pouze ze dvou židlí, stolu a skříně. Dřevěná polička v pravo a v levo na zdi. — —
Miriam seděla naproti mně u okna a já pracoval ve svém modelovacím vosku.
„Je nutno míti obličej před sebou, aby byla podoba trefena?“ ptala se skromně a jen proto, aby přerušila hluboké ticho.
Vyhýbali jsme se plaše pohledem. Ona nevěděla, kam podíti zrak ze studu a útrapy nad ubohou světnicí a mně planuly tváře vnitřní výčitkou, že jsem se už dávno o to nestaral, jak ona a její otec žijí.
Ale něco jsem přece musel odpověděti! „Ani ne tak k vůli zachycení podoby, jako k vůli srovnání, viděli-li jsme i vnitřně správně.“
Ještě za řeči jsem cítil, jak je to vše, co povídám, ze základů falešné.
Po léta jsem tupě zbožňoval a následoval mylný názor malířů, že je nutno zevní přírodu studovati, má-li se umělecky tvořiti; teprve od okamžiku, kdy mne Hillel v oné noci probudil, vzešlo mi vnitřní nazírání. Dovednost viděti za zavřenými víčky, jež okamžitě hyne, jakmile otevřeme oči. Dovednost, již všichni domnívají se míti a již zatím nemá takřka nikdo mezi miliony.
Jak jsem také mohl mluviti o možnosti,
