hráti si na komedianta v lékařství a uhoniti si konečně ještě co diplomovaný travič studní šlechtický titul.“
— — „Jinak,“ dodal se svým trpkým humorem, „mi bude bohužel další požehnané působení zde v ghettu jednou pro vždy zamezeno.“
Sáhl po klobouku.
„Teď ale už nechci rušiti. Nebo bychom snad měli ještě o něčem pojednati v Savioliho záležitosti? Myslím, že ne. Zpravte mne o všem, kdykoliv se dovíte něčeho nového. Nejlépe snad bude, pověsíte-li zde na okno zrcádko, na znamení, že vás mám navštiviti. Vy nesmíte ke mně do sklepa v žádném případě přijíti, neboť Wassertrum by hned čerpal podezření, že spolu kujeme pikle. — Ostatně, jsem opravdu velice zvědav, co teď učiní, když viděl, že ona dáma k vám přijela. Řekněte prostě, že vám přinesla nějaký skvost k opravě a bude-li příliš dotěrný, buďte prostě hrubým.“
Poněvadž se mi až posud nenaskytla příležitost, vnutiti Charouskovi bankovku, vzal jsem opět modelovací vosk s okenního prkna a řekl jsem:
„Pojďte, doprovodím vás kousek po schodou. — Hillel mne očekává,“ lhal jsem.
On se zarazil:
„Jste jeho přítelem?“
„Poněkud, Znáte ho? — — — Nebo snad i jemu nedůvěřujete?“ — — musel jsem se bezděky usmáti.
„Bůh zachraň!“
„Proč to pravíte tak vážně?“
Charousek váhal a přemýšlel:
„Sám nevím, proč. Je to asi cosi neuvědomělého. Kdykoliv ho potkám na ulici, tu bych nejraději
