„Nenáviděti?“ usmál se Charousek křečovitě. „Nenáviděti? Nenávist není správný výraz. Slovo, jež by mohlo mé city k němu správně definovati, musí býti teprve vynalezeno. — Přesně řečeno, není to nenávist namířená proti němu. Já nenávidím jeho krev. Rozumíte tomu? Větřím jako dravec, i když jen kapka jeho krve teče v žilách člověka. A“ — zaťal zuby — „to se ‚občas‘ stává, zde v ghettu.“
Nebyl rozčilením s to, dále mluviti, běžel tedy k oknu a zíral ven.
Slyšel jsem, jak přemáhá svůj sípavý kašel.
Mlčeli jsme chvíli oba.
„Halló, co to je?“ vyrazil náhle ze sebe a kývl mi chvatně. „Rychle, rychle! Nemáte doma nějaké operní kukátko, nebo cosi podobného?“
Slídili jsme opatrně za záclonou, co se děje dole.
Hluchoněmý Jaromír stál před vchodem do vetešníkova krámku a nabízel — pokud jsme mohli vyrozuměti z jeho posunků — Wassertrumovi ke koupi malý, lesklý předmět, jejž v ruce napolo schovával.
Wassertrum vrhl se na to jako sup a zmizel s kořistí ve svém brlohu.
Hned na to vyřítil se zas ven, k smrti jsa bled a — chytil Jaromíra za prsa: nastal prudký zápas. — Pojednou ho Wassertrum pustil, a jak se zdálo — rozvažoval.
Hryzl se zuřivě do svého rozpoltěněho horního rtu.
Vrhl zkoumavý pohled k nám, nahoru, a hned na to chytil Jaromíra přátelsky za ruku a vtáhl ho dovnitř krámku.
