Je to zvláštní věc… hlas krve!— — —“ dodal tiše polo k sobě.
Nechápal jsem, co tím mohl mysliti, a domníval jsem se, že jsem něco přeslechl. Rozrušení předchozích chvil rozechvívalo mne ještě silně.
„Chtěl mi darovati plášť,“ pokračoval Charousek nahlas. „Rozumí se, že jsem s díky odmítl. Mne už vlastní kůže tak dost pálí. — A pak mi vnutil peníze.“
„A vy jste je přijal?“ chtěl jsem vyhrknouti, ale zadržel jsem ještě včas jazyk za zuby.
Tváře studentovy pokryly se kruhovitými červenými skvrnami.
„Peníze jsem ovšem přijal.“
Byl jsem zcela zmaten.
„Při-jal?“ koktal jsem.
„Nebyl bych nikdy řekl, že lze na zemi cítiti tak čistou radost!“
Charousek se na chvíli zarazil a sešklebil obličej.
„Není-li to povznášející pocit viděti, jak v domácnosti přírody všude vládne moudře a obezřele hospodárný prst ‚matičky prozřetelnosti‘ —?!“
Mluvil jako pastor a zvonil při tom penězi v kapse: „Věru, cítím, že je mou vznešenou povinností, poklad jenž mi byl svěřen vlídnou rukou, na halíř věnovati jednou nejušlechtilejšímu všech účelů.“
Byl snad opilý? Nebo spíše šílený?
Charousek změnil náhle tón:
„Je v tom jistá satanská komika, že si Wassertrum sám platí — léky. Nemyslíte též?“
Počínal jsem tušiti, co se asi skrývá za Charouskovou řečí. Jeho zimničně se lesknoucí oči naplňovaly mne děsem.
