a jak zřejmě nebyli schopni slova a vyjeveně hleděli na kočár, jejž jsem nemohl viděti.
Je to Angelinin choť — projelo mi hlavou. — Ona sama to jistě není! Aby přijela se svou ekypáží sem ke mně — do Hampejzské ulice! — před zraky všech lidí! To by bylo čiré šílenství…
Ale co jsem měl říci jejímu manželi, je-li to on a bude-li se mne přímo ptáti?
Zapírati — rozumí se: zapírati!
V chvatu jsem si představoval onu možnost: může to býti jen její manžel. Dostal anonymní dopis, — od Wassertruma, že zde byla na dostaveníčku, a ona si jistě vymyslila nějakou výmluvu: snad tu, že si u mne objednala gemmu, nebo něco podobného.
V tom! prudké zaklepáni na mé dveře a — — — Angelina stála přede mnou.
Nemohla pronésti slova, ale výraz jejího obličeje prozradil mi vše: nepotřebovala se už skrývati. Píseň byla u konce!
A přece se ve mně cosi vzpíralo tomuto předpokladu. Nemohl jsem žádnou mocí tomu věřiti, že by mne byl oklamal pocit, moci jí přispěti pomocí.
Vedl jsem ji k své lenošce. Hladil jsem jí němě vlasy; a ona k smrti znavena skryla svou hlavinku jako dítě na mé hrudi.
Slyšeli jsme praskání hořícího polena v kamnech a hleděli jsme, jak rudá záře skotačila po podlaze, vyzařovala a pohasínala, vyzařovala a pohasínala —
„Kam červené se srdce podělo?“ — — — znělo v mém nitru.
Zachvěl jsem se: kde to jsem? Jak dlouho zde již sedím?
