mohl býti i klamem smyslů) považovati za volání o pomoc.
Vánice oslňovala mi oči, takže jsem vše viděl v tančících pruzích. Obrátil jsem opět svou pozornost ku gemmě.
Voskový model obličeje Miriamina bude lze skvěle přenésti na namodrale zářící měsíček.[1] — Těšil jsem se: byla to příjemná náhoda, že jsem mezi svou zásobou kamenů našel něco tak vhodného.
Temně černá matrice jinorazu[2] dodávala kameni pravého osvětlení a obrysy hodily se tak přesně, jako by ho byla sama příroda stvořila, aby se stal trvalým obrazem jemného profilu Miriamina.
Zprvu bylo mým úmyslem vyřezati z kamenu toho kameji, jež měla zobrazovati egyptského boha Osirise a vidina hermafrodita z knihy Ibbur, již jsem si každé chvíle mohl s nápadnou zřetelností zpět do paměti přivolati, mne k tomu silně umělecky ponoukala, ale zvolna — hned po prvních řezech — jsem odhalil takovou podobnost s dcerou Schemajah Hillela, že jsem svůj plán změnil. — Kniha Ibbur!
Rozrušen odložil jsem ocelové rydlo. Nepochopitelno, co v krátkém čase událo se vše v mém životě!
Pojednou byl jsem si vědom své hluboké, strašné osamocenosti, jako někdo, jenž se náhle octl v nepřehledné písečné poušti, osamocenosti, jež mne oddělovala ode všech mých bližních.
Mohl-li jsem s nějakým přítelem — vyjma Hilela — mluviti o tom, co jsem zažil?
Pravda, v tichých hodinách uplynulých nocí vracela se mi často vzpomínka na to, že po všechna
