Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/110

Tato stránka byla zkontrolována

síčním pronikal sem oknem, dosti podivno, že jsem teprve teď pocítil, jak mne mrazí. Rozčilení, v němž jsem se po celou dobu nalézal, nedalo mi času mysliti na to, že mrznu. Husí kůže naskakovala mi po těle. Rozechvění vnikalo mi vrstvovitě stále hloub do těla.

Cítil jsem, že má kostra se mění v led a při tom jsem cítil každou kost jako studenou kovovou tyčinku, na níž mi maso zamrzalo.

Žádné běhání nepomáhalo, žádné dupání, žádné tlučení rukama. Stiskl jsem zuby, abych neslyšel, jak mi klapou.

To je smrt — řekl jsem si, jež ti klade své studené ruce na temeno.

A jako šílenec bránil jsem se omamujícímu spánku zmrznutí, jenž mne chtěl ovinouti jako pláštěm vlnatým a dusivým.

Dopisy v mé komůrce, — její dopisy! — řvalo to ve mně: najdou je, zemru-li zde. A ona ve mne důvěřuje! Ona vložila svou záchranu v mé ruce! — Pomoc! — Pomoc! — Pomoc! —

Křičel jsem mřížovím okna dolů do pusté ulice, až se to rozléhalo: Pomoc! Pomoc! Pomoc!

Vrhl jsem se na podlahu a zase jsem vyskočil. Nesmím zemříti, ne, ne, nesmím! K vůli ní ne, k vůli ní! A kdybych si měl z kostí jiskry vykřesati, abych se zahřál.

Tu padl můj zrak na hadry v koutě. Vrhl jsem se k nim a natáhl jsem je třesoucíma se rukama přes své šaty.

Byl to ošumělý oblek ze silného, tmavého sukna podivného, předpotopního střihu.

Zápach plísně z něho vanul.