Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/109

Tato stránka byla zkontrolována

Nebo to bylo několik starých, černých kufříku?

Hmatal jsem po tom nohou a podařilo se mi podpatkem část z toho přistrčiti k pruhu světla, jež měsíc vrhal napříč komnatou. Zdálo se, že je to široký, tmavý pás, jenž se zvolna odvinoval.

Lesklý bod jako oko!

Snad kovový knoflík?

Zvolna bylo mi jasno: rukáv staromodního, podivného střihu, visel tu z celého chumlu.

A malá, bílá škatule, nebo cosi podobného leželo pod tím, uvolnila se pod mou nohou a rozpadla se v množství skvrnitých vrstev.

Kopl jsem do toho zlehka: jakýsi list vyletěl do vzduchu.

Obraz?

Shýbl jsem se: Pagát?

Co se mi zdálo bílou krabičkou, byla taroková hra.

Zvedl jsem ji.

Mohlo býti něco směšnějšího? Hra karet zde, v tomto strašidelném místě?!

Ku podivu, že jsem se musel k smíchu nutiti. Lehký pocit hrůzy mnou zachvíval.

Hledal jsem banální vysvětlení, jak se sem karty dostaly a při tom jsem mechanicky počítal listy. Byly všechny: 78! Ale hned mezi počítáním mi bylo něco nápadno: listy byly jako z ledu.

Ochromující chlad z nich vanul, a když jsem pak celou hru v ruce držel, sotva jsem ji mohl zas pustiti na zemi: tak byly mé prsty ztuhlé.

A zase jsem lapal střízlivé vysvětlení:

Můj lehký oděv, dlouhá pouť bez klobouku a pláště v podzemních chodbách, nevlídná zimní noc, kamenné stěny, hrozný mráz, jenž se svitem mě-