»Schui ni-meo — kdo jste vy ? « tázal se, když nosiči prvních nosítek, v nichž seděl Degenfeld, u brány zastavili.
Student měl svůj průvodní list pohotově a ukázal ho. Hlídač posvítil si lucernou na písmo; když spatřil první označení a potom pečeť, otevřel bránu a vrhl se na zemi, aniž by více slova řekl nebo se ptal. Mohli projíti.
Rovněž tak stalo se na konci ještě čtyř jiných ulic. Všude zaznělo Schui-ni-meu, a jakmile hlídači shlédli pas, otevřeli co nejrychleji a vrhli se potom k zemi.
Potom zahnuli nosiči do domu, jehož dvéře byly otevřeny a postavili nosítka venku na dvoře. Degenfeld, Bohumír a Richard vystoupili. Bylo zde tak temno a ticho jako v nějakém kostele o půlnoci.
»Chtěl bych jíti s vámi,« pravil Richard. »Mně je tak úzko o vás, strýče Methusaleme.«
»Pah, úzko!« odpověděl červenomodrý. »Kdo by se tu strachoval.«
Richard ho objal, přitiskl jej k sobě a ustoupil potom tiše. Degenfeld kráčel s Bohumírem domem nazpět na ulici. Tato byla úplně tmavá. Jenom právě naproti nim prosvitovalo několik olejem napuštěných papírových oken.
»To je ve vězení,« pravil Degenfeld. »Musí tam ležeti.«
»Ano, dle popisu Tong-tschiho leží tam. Než řekněte mi přece, jak je vám okolo žaludku?«
»Asi tak, jako kdybych byl kyselé pivo pil.«
