dva odznaky, jež ukázal Methusalemovi, aby je potom zase zastrčil. Při tom pravil usmívaje se: »Tyto šaty a odznaky jsou totiž určeny pro dva dobré přátele, kteří chtějí jednou zkusiti, jak je to býti mandarinem. Je to toliko žert, a oni mi všecky tyto věci ihned zpátky pošlou, aby mi později ničeho z toho nechybělo, neboť musím o těchto mincích účty složiti.«
»Kdy ustrojí se tito přátelé?«
»Na krátko před tím, než půjdou. Své vlastní obleky vezmou do dvojnásobných nosítek, aby je potom, než dostihnou lodi, zase vyměnili.«
Všecko bylo tak podrobně arranžováno, jakoby byl Bohumír mandarinovi sdělil své myšlenky a plány. Jednalo se jenom o to, aby byli soudruzi šťastně z vězení vyvedeni a do nosítek dopraveni. To byla ovšem hlavní věc, k jejímuž zdaru nemohl však Tong-tschi nijak přispěti, aspoň ne přímo.
Nepřímo činil však, co jen mohl. Neboť když se nyní s Degenfeldem do jídelny vrátil, zavedl rozmluvu na zajaté a popsal při této příležitosti vězení tak podrobně a důkladně, že Methusalem byl konečně orientován co nejlépe.
Asi hodinu před půlnocí odešel Tong-tschi. Pravil, že musí dnes ještě několik hodin pracovati a že musí také čekati na vrácení šatů a odznaků. Potřásl všem třem rukama co nejsrdečněji, činil zcela tak, jakoby se s nimi jenom na tuto noc loučil, obrátil se však mezi dveřmi ještě jednou a pravil pohnutým hlasem: »I lu fu sing!«
Methusalem zavedl oba do zmíněné světnice. Když Bohumír obleky spatřil, pravil: »Vždyť je tu splněno
