»Docela správně! Je tak asi uprostřed. Proto oddávám se přesvědčení, že jeho obleky by nám oběma celkem padly, alespoň v noci.«
»Možná, dokonce pravděpodobné. Myslíš si však snad, že by nám je půjčil?«
»Proč ne?«
»Ne. On nechce osobně o té věci nic věděti.«
»Ale zeptati se ho přece můžete! Nu a kdyby jich nechtěl dáti, tu opatří Bohumír radu.«
»Jakou?«
»Štípnu je nebo ‚ek muise zij,‘ jak by řekl mijnheer.«
»Bohumíre, kterak zní sedmé přikázání?«
»Však vím: Nepokradeš! Vždyť také nechci krásti. Má svůj majetek dostati nazpět. A ty mince, jichž potřebujeme, budou ,ook gemuist‘ (štípnuty), jestliže jich jinak nedostaneme.«
»Methusaleme, Methusaleme! Víte-li něco lepšího, tedy to řekněte! Jenom jako mandarin odznakem opatřený můžete si zjednati přístup.«
Degenfeld nahlédl, že musí především vyslechnouti, jaký návrh mu učiní Tong-tschi. Vždyť mu slíbil dobrou radu.
Ale odpoledne minulo, aniž by se mandarin byl ukázal. Nastal večer a zavolali je k večeři do domu. Bylo prostřeno jenom pro ně. Degenfeld ptal se sluhy, jenž jim přisluhoval, po jeho pánovi a slyšel, že má návštěvu.
