ve všech zemích a u všech národů, znáš všecky kameny, rostliny, cesty a řeky, hory a údolí a všecky — — — Ó, effendi!“ přerušil se náhle, „pověz mi, zda-li také znáš všecky nemoci?“
„Ano,“ pravil jsem, neboť jména nemocí byla mně ovšem povědoma.
„A také všecky léky, jimiž lze tyto nemoci hojiti?“
„Jen Allah jest vševědoucím; jen on zná všecko. Vědění lidské jest pouhou kouskovatostí; ale tolik uznávám, že obyvatelstva zemí západních vyznají se v lékařství lépe, než lidé v krajinách východu.“
„Rád bych ti položil otázku.“
„Taž se! Nechci se však obávati, že by’s byl stižen nějakou nemocí.“
„Já? — Ne!“ odpověděl zdráhavě.
„Kdo tedy?“
„Kdo? Mhm! — Mám — — přítele“ potakoval zcela věrně tak, jako každý, kdo jest v pochybnostech, má-li říci pravdu nebo ne.
„A tento přítel jest tedy nemocen?“
„On sám také ne.“
„Tedy některý člen jeho rodiny?“
„Ano! Uhodl’s!“
„Kdo?“
„O tom se nesmí mluviti, effendi!“
„Ah tak! Pak bych ovšem také pomoci nemohl. Kdo chce nemoc zahnati, musí ji poznati a věděti, kdo jest jí stižen“
„I — když — se to týče harému?“
„Ovšem!“
„Věz tedy, že se to vskutku týče harému. Je to mladá haremech (obyvatelka harému) mého přítele.“
„Jeho žena, či dcera?“ tázal jsem se způsobem nedovoleným.
„Allah! To je ti také věděti třeba?“
„Ano.“
„Tedy — dcera!“ odpověděl s povzdechem hlubokým, jako by mne chtěl obžalovati.
„A v čem záleží tato nemoc?“
„Oh, effendi! Nebyl bych nikdy věřil, že tě Allah vyzbrojil tak velikou zvědavostí.“
