val a čím více jsem četl, tím více jsem uznával, že my dva vyrovnání nejsme a že ti budu navždy dlužníkem. Dar tvůj byl daleko nade všecko, co nazývám svým, jest drahocennějším než — — než — — tato velká, nádherná mečeta svatého Okba ben Nafi, kterou jsi dvakráte již zhanobil.“
Položil jsem mu ruku na rameno.
„Nehanobíš ji rovněž,“ tázal jsem se ho důrazně, „každého dne, každou hodinu?“
„Já? Kterak to? Nerozumím — —“ šeptal udiveně.
Jest ti méně drahocennou než kniha, kterou jsem ti daroval. Věříš-li v to, co jest v knize psáno, tedy jsi v srdci svém nevěřícím giaurem a vcházíš do posvátné mečety islamské každého dne svatokrádežně.“
Zadíval se do země na drahnou chvíli. Pozvednuv konečně zrak, díval se mi dlouho do očí, načež mi podal ruku a pravil:
„Effendi! Mlčím, ale děkuji ti!“
„Nalezli jsi rodinu při svém návratu zdrávu a šťastnu?“
„Ano, effendi! Vyprávěl jsem jim o tobě a tvé dobrotě; podotknul jsem, že by mne byli bez tvého přičinění nikdy již nespatřili. Čítám jim denně hlasitě z tvé svaté knihy a jest jim zrovna jako mně Ježíš Kristus, syn boží, daleko milejším, tisíckrát milejším Muhamada, jenž jest synem lidským. Ale jdi již, jdi a nevrať se již nikdy!“
„Poslyš!“ pousmál jsem se, „ale mluv upřímně, zda-li bys mne i pak zachránil, kdybych se vrátil do třetice?“
„Effendi! Jsi mým dobrodincem a křesťanem. Ano — zachránil bych tě, neboť — — — nejsme daleko ještě vyrovnání a tobě nemohu vůbec dluhu svého oplatiti. Žij blaze a pokoj s tebou, cizinče!“
Obrátiv se rychle, zmizel za nízkými dveřmi, jež se za ním rychle zavřely. Kráčeli jsme bystře, aniž jsme kvapili ulicemi ku bráně a z města ven. Dorazili jsme šťastně a bez úrazu ke svým koním.
Jak neočekávaně vše to se odehrálo! A s jakými pocity ujížděl
