„Oh, monsieur! Jste vskutku člověkem podivuhodným. Myslím, že někdy vstanete ještě z hrobu a řeknete, že jste živ!
„Člověk se nesmí nikdy považovati za ztracena. Máte svého Armanda. Buďte zatím spokojen s tímto darem nebes a nezoufejte! V nejhorším případě mám dva revolvery a své pěstě. Dvanáct drahocenných výstřelů a dvacet ran pěstí, padnou-li v pravém okamžiku, na pravém místě, do pravého terče, také něco znamená.“
Francouz usedl a tisknul stále k srdci svému hošíka, který ho po dvou letech ještě poznal. Hovořili spolu něžně.
Za hodnou dobu otevřely se dveře. Ten, v nějž jsem naději svou skládal, stál na prahu a byl — sám.
„Pojďte!“ pravil.
„Kam?“ opáčil jsem.
„Dovíš se toho ihned! Rychle! Škoda každé vteřiny.“
Vyšli jsme z místnosti. Služebník zastrčil těžkou závoru za námi a vedl nás rychle několika prázdnými, neosvětlenými chodbami, až konečně stanul před malými dveřmi. Otevřel je, vystoupil a my za ním.
Byli jsme mimo mečetu. Vůkol nebylo človíčka ani jediného.
„Effendi, kde budeš noclehovati?“
„Nehledali jsme noclehu. Přišli jsme do mečety přímo od brány.“
„Kde jsou vaše koně, velbloudi či co —?“
„Venku, mimo město.“
„Odejděte! Neutíkejte však jako prchající lidé, nýbrž jděte zvolna, jako pokojní občané, kteří spoléhají na svou bezpečnost. Času máte dost. Nejvyššího imana mečety nemohli jsme nalézti, což bylo vaším štěstím. Ale neodvažuj se do třetice k návštěvě Kairvanu, nebo bych tě nemohl tak snadno zachrániti jako dnes.“
„Proč jsi nás dnes vůbec propustil na svobodu?“
„Z vděčnosti, effendi!“
„Řekl’s mi přece v Kairo, že jsme navzájem vyrovnání.“
„Řekl jsem, protože jsem tak smýšlel. Ale změnil jsem své smýšlení. Četl jsem ve svaté knize křesťanů, kterou jsi mně daro-
