vání až později. Odešli jsme tedy, pozeptavše se, kdy začne vyučování mladších.
Právě když jsme ze dveří vystupovali, chtěl kdosi vkročiti. Srazil jsem se s ním — byl to voják-prosebník z bab Zuvajlech. Poznal mne, uskočil a vytřeštil zrak.
„Mašallah!“ zasípěl, „effendi! Ty zde! Již po druhé!“
Kráčel jsem klidně dál, jakoby se mne jeho výkřik netýkal. Služebník onen popošel však za mnou a chopiv se mého ramene, šeptal:
„Effendi! Čeho jsi se odvážil? Jest přece — —“
„Čeho se ti zachtělo ode mne, bratře?“ přerušil jsem ho přísně v nářečí západní Sahary.
„Kdo jsi, pane?“ tázal se, zmaten mou výslovností.
„Jsem beni Šugara od břehu Hamambského.“
Hlas zúmyslně zastřený a cizí přízvuk zmýlily ho docela.
„Odpusť, pane, zmýlil jsem se v tobě,“ zakoktal a šel po svém, ale zpozoroval jsem, že nás tajně sleduje.
„Kdo jest tento muž?“ tázal se Francouz.
Pověděl jsem mu.
„Jsme tedy ztraceni!“ zašeptal zoufale.
„Nejsme dosud.“
„Odejděmež rychle!
„Také ne! Posilnili bychom svým odchodem jeho podezření. Právě proto zůstaneme.“
K večeru zažehnuta byla četná světla a vnitřek mečety zazářil báječně ve světelné záplavě. Vyučování malých hochů bylo zahájeno a ve škole záhy bylo asi sto dospělých posluchačů, k nimž jsme se přidružili.
Chlapci přišli a posadivše se, čekali na učitele, jehož dosud v síni nebylo. U vchodů stálo po několika služebníků mečetových.
Vůkol bylo úplné ticho. V tom se rozlehl jasný, dětský hlas:
„Můj otec, o, Allah! Můj otec!“
Hezký hoch šestiletý vztýčil se prudce ze řady a s rozpjatou náručí hnal se k nám.
„Armande! Mé dítě, jež mně bylo ukradeno!“ vykřikl Francouz neprozřetelně a shýbnuv se, přivinul chlapce k prsoum.
Byl bych mohl uskočiti ještě včas, ale nechtěl jsem Girarda
