„Váš hošík Armand nejspíš jest v Kairvanu.“
„Probůh! Myslíte?“
„Nejen myslím, ale skoro bych přísahal, že tam byl zavlečen.“
„Ale proč a zač zrovna do Kairvanu?“
„Aby svému lupičovi dopomohl k věčné blaženosti v ráji.“
„Nerozumím tomu!“
„Znám to náhodou. Byl jsem totiž v Kairvanu, kam nesmí žádný jinověrec a zvláště křesťan ani nohou páchnouti, nechce-li života pozbýti. A také jsem tehdy jen tak tak vyváznul se zdravou kožešinou.
Velitel posádky kairvanské považoval mne za mohamedána a důstojníka a hovořil se mnou mnoho o poměrech kairvanských. Město jest vlastně posvátnou osadou poutnickou, velmi vzdálenou od Mekky, kam každý moslemín má aspoň jednou v životě putovati.
Kdo tak učiniti nemůže, vykoupí sobě věčnou blaženost v ráji Muhamadově také tím, že získá pro islam duši dítěte nevěřících rodičů. Neslyšel jste nikdy, mnoho-li hochů židovských zmizí do roka v Marokku, Alžíru a Tunisu a mnoho-li dětí jest unášeno obyvatelstvu severní Sahary?“
„Nikoli.“
„Tito chlapci uloupení přijdou do školy slavné mečety Okba, kde jsou vyučování v islamu a cvičí se jednak pro službu při mečetě anebo pro imamství (misionářství). Kdo přivede do školy takového hocha, zachraňuje Allahovi lidskou duši, čímž sobě zjednává odpuštění hříchů a zabezpečuje si ráj.“
„Aby do toho — — —! A vy myslíte, že byl můj Armand dopraven do takové duševní přelejvárny?“
„Skoro jsem o tom přesvědčen.“
„Máte nějaký důvod pro tuto domněnku?“
„Ano. V celé oblasti severní Afriky zakořenil se zvyk, že každý, kdo vychází na loupež nevěřících dětí, zamlčuje své vlasní jméno a kmen a označuje sebe jako ben Nefad z kmene Mahad. Protože se tak stalo i ve vašem případě, tedy tvrdím, že byl váš synek zavlečen do mečety Okba v Kairvanu.“
Francouz mne uchopil za obě ruce.
„Monsieur, děkuji vám, děkuji vám z celého srdce!“ zvolal,