„Pamatujete zajisté, že byl Sfaks francouzským loďstvem bombardován a dobyt?“
„Ano.“
„Tehdy všichni Evropané, kteří tam bydleli, vytáhli z města na venek do vnitrozemí a já s nimi, se ženou a synkem, mým malým Armandem. Šli jsme až k Bach feitun Lakderi, kde jsme měli za to, že jsme v bezpečnosti a chtěli jsme tam přečkati obléhání města.
Beni Uelad Metelit a Salejit, kteří tam bydleli, neznepokojovali nás. Spatřili jsme jen jediného beduina, který k nám přijel náhodou a žádal o vodu. Bylo již k večeru a on i jeho kůň byli znaveni. Požádal nás, abychom mu dovolili poblíž nás u vody až do úsvitu přespati, proti čemuž jsme nenamítali ničeho.
Mohl nám jediný beduin ublížiti? Byl ještě mlád a vyhlížel nevinně. Utábořil se velmi skromně pokud možno daleko od nás. Usnuli jsme bezstarostně, ale procitnuvše, zděsili jsme se, neboť náš Armand chyběl.“
„Jak jste dospěli k poznání, že byl hošík unesen?“
„Beduin zmizel také a viděli jsme, že byl náš stan vzadu rozříznut. Tudy se vloudil v noci a dítě ukradl, načež ujel. Nevěděl jsem však, co tím chtěl dokázati. Dítě mu mohlo býti jen na překážku. O cikánech se proslýchalo, že kradou děti, o beduinech nikoli.
Můžete si pomysleti naše zděšení! Vynasnažili jsme se všemožně zlosyna dostihnouti, ale marně. Když jsem za účelem pátrání vyzkoušel již všecko, přišlo mi na mysl, abych po celé zemi bloudil v úloze kramáře a pátral znovu, ale do té chvíle nic mi to nepomohlo.“
„Protože vám nikdo, nenáviděnému Frankovi, nechtěl dáti řádnou zprávu.“
„Oh! Považují mne za tuzemce. Znám mnoho nářečí beduinských a neprozrazuji nikde, že jsem evropského původu. Jezdím již dva roky ode kmene ku kmeni, od tábora k táboru, od pastviska k pastvisku, ale neshledal jsem po dítěti a jeho lupičovi ani památky.“
„A vaše manželka?“
„Žije zatím u svého bratra, kupce v Tunisu. Se stísněnými nadějemi vidí mne vždy odjížděti a vítá mne při návratu se slzou zklamání. Kdy to přestane, kdy to skončí?“
