„Až přijdeš k beni Uelad Siminša, řekni jim, že nad vadi Melach u lesa korkového leží mrtvola, v jejímž srdci trčí nůž — — —“
„Allah!“ vykřikl šejk, „kdo byl onen muž?“
„Jest mezi vámi a beni Uelad Sélas krevní msta?“
„Ano.“
„Tedy to souhlasí. Mluvil jsem s vrahem.“
Na to pověděl jméno vražedlného beduina z kmene Uelad Sélas, s nímž se setkal a sotvaže to šejk vyslechl, schýlil se ke mně a proříznul mou vazbu.
„Jsi nevinen!“ pravil, „a svoboden! Vstaň!“
Pobízeti jsem se nedal. Vyskočil jsem okamžitě.
„Vyslov díky Allahovi, že přišel k nám tento bija,“ pokračoval šejk, „o málo byli bychom tě pohřbili zároveň s mrtvým.“
„A ty poděkuj Allahovi rovněž, že jsi se nestal vrahem, mým vrahem“ pravil jsem. „Neviděl jsem dosud nikdy a nikde beni Arab, kteří by byli nad životem lidským tak lehkomyslně rozsuzovali, jako ty a tvoji kmenovci. Ano, Allahovi hodlám děkovati, ale vám jsem kromě toho ještě něčím jiným, než díkem povinen.“
„Odpustíš nám a pobudeš hostem mezi námi tak dlouho, dokud se ti zlíbí.“
„Ani o hodinu déle, než nevyhnutelně třeba. Byl jsem urážen a tupen. Vraťte ihned, co jste mi vzali, načež odjedu a minu území vašich pastev.“
„Bylo by to hanbou pro celý náš kmen. Vyčkej malou chvíli a přesvědčíš se, že tě přece pohneme ke smíru a pobytu mezi námi.“
Dal znovu svolati všecku stařešinu a vykládal živě drahnou chvíli za prudkých posuňků. Shromáždění bylo pohnuto a pak přišli veškeří předáci kmenoví ke mně, kteří mne dříve odsoudili, než vyslechli a prosili za odpuštění.
Co dělat? Drahou byla dobrá rada.
Francouz prosil rovněž, abych pobyl. Bylo mně i koni mému třeba oddechu, takže jsem prohlásil posléz, povzdorovav si, že přijímám pohostinství kmenové, načež vydal šejk rozkaz, aby na usmířenou zařízlo se několik beránků.
Především nastala mužům starost o stihání pravého vraha. Po krátké době osedláno několik nejlepších koní a vybráni k nim
