Zločin byl spáchán před nedávnem, neboť kalužina nemohla se dosud do půdy vsáknouti. Vytáhnuv nůž z rány, otřel jsem jej o trávu a zastrčil do opasku, abych jej obyvatelům ve vadi zároveň s oznamem o nalezení mrtvoly odevzdal.
Pohled na ni odňal mně všecku chuť k odpočinku; vrátiv se ke svému koni, vysedl jsem na něho a ujížděl, počítaje bezpečně, že asi za hodinu sestoupím do vadi Melach a zastihnu lidi.
Uraziv asi polovinu cesty této, zaslechl jsem za sebou dupot koní. Obrátiv se, uzřel jsem tlupu snad asi dvaceti jezdců, kteří za mnou ujížděli ostrým klusem. Podle zvyku zastavil jsem se a koně obrátil, abych příjezdu jejich vyčkal.
Dostihnuvše mne, obklopili mne hned; poněvadž to jest zvykem všech beduinů, nestaral jsem se o to příliš a pozdravoval je vlídně:
„Sallam aalejikum! Můžete mně říci mužové, který kmen bydlí tamto dole při vadi Melach?“
„Dovíš se toho velmi záhy, pse!“ odpověděl mně jejich vůdce, „chopte se ho a nepusťte!“
Čtyřicet paží vztáhlo se po mně. Byl bych se mohl brániti, neboť jsem byl výtečně ozbrojen a nebál jsem se jich; ale býval bych nucen prolíti jejich krev a tomu jsem nechtěl. Chopili se mne, odňali zbraně a přivázali mne ke koni.
„Co vám vstoupilo na mysl?“ volal jsem, „neublížil jsem vám nikterak! Jsem mírumilovným poutníkem.“
„Nám jsi ublížiti nemohl, pse, ale jiným lidem ublížil jsi“ odpovídal jejich vůdce podrobiv mé zbraně prohlídce, při čemž také vzal! do ruky nůž, jímž byl mrtvý pobodán.
„Ano! Zde ještě lpí krev,“ doložil „on to byl. Chytili jsme vraha. Ed d’em, b’ed d’em (krev za krev)! Zemře za to. Pověz nám, pse, kterému kmeni náležíš?“
„Žádnému. Jsem cizincem a náležím velikému lidu Almani (Němci).
„Nelži! Jsme Uelad-Siminša a ten, jehož jsi zavraždil, byl naším bratrem.“
„Což tě Allah neobdařil zrakem? Nevidíš, že mám u sebe dva nože? Kdo však nosí dva nože? Jen jeden z nich mně náleží; druhý
